Komentář: Strach..?

Laňko, úplně Tě chápu..Já mám podobný problém i když trošku zapeklitější. Vždycky jsem byla ta prořízlá huba, nebála jsem se, snažila jsem se držet respekt k lidem, ale kdž mi o něco šlo, tak jsem se nedívala nalevo napravo.. No až  do léta... Odešla jsem po prváku z výšky, protože to byla nechutná trapárna a já si řekla, že je to pod moji úroveň. Zůstala mi potom jenom hotelovka, kterou dělám dálkově v Praze a fůra volného času.. Mám občas nějaké brigády, ale jinak to většinou opravdu probíhá tak, že vsanu až vstanu, potom si pustím seriál, nachystám snídani, uklidím pokoj, pak jdu nakoupit a uvařit pro Jendu no a potom čekám až se vrátí z práce.. Z začátku mě to bavilo.. Byla jsem v šoku z toho, kolik mám volného času, chodila jsem po městě, procházela obchody, ale teď?! Normálně jsem zakrněla..Musím se přemlouvat vůbec jít nakoupit...Ne že bych byla líná, ale protože mám samozřejmě ze sebu depku a cítím že to na mě každý musí poznat, že nic nedělám a jen se tím životem vezu... Já vím, že je to děs..Doslova promrdávám rok života... Ale to už se asi někdy tak stane..Teď už je to čím dál lepší- mám zkouškové na hotelovce, budou vánoce, no a po Vánocích to vypadá že na 90% procent se stěhujeme do Prahy, kde má Jenda novou práci a já si dám hotelovku zase pěkně na denní studium a k tomu ještě jednu výšku. Je to prostě jen tenhle divný půl rok, ale ukázal mi, že depka a pocit méněcennosti je neuvěřitelně silný- já se stydím i před kamarádama co studují normálně denní ale jinak se jen proflákávají od hospody k hospodě... Nesmím se tím pocitem nechat pohltit..Ale je to sakra těžký