Milé blogulky, tak dneska zase trošku rozum do hrsti, začít se uklidňovat a normálně myslet. Kdo by řek, že mě náš nový miláček tak rozhodí. Nemyslím na nic jiného, přítel jako by neexistoval, sleduju Melcův životní rytmus, konzistenci stolice, čas a množství krmení, vstávám ve čtyři kvůli venčení a se sevřeným žaludkem otevírám dveře do domečku pokaždé když se vracím z práce a očekávám ty nejhorší škody.
Prodělávám fáze bezmezné lásky a schopnosti obětovat cokoliv, pak zase fázi vyčerpání a strachu, jestli jsem to přece jen nepřehnala. Musela jsem se smát, protože jsem si právě vzpomněla na svou definici "fáze psa" kterou jsem vypozorovala snad u všech párů kolem sebe a rovněž i u mnohých zákazníků, se kterými pracuji.
Moje teorie je taková, že když s někým dlouho chodíte, začnete mít po čase touhu po nějakém "rozšíření", u mě to je jednoznačné už před dvěma lety jsme se rozhodli, že bychom rádi miminko, ale bohužel člověk míní a život mění, takže se dosud nezadařilo. posledního půl roku jsem ale už měla pocit, že mi "kape na karbit" neustále jsem se nad něčím rozněžňovala a strašně toužila po "svém" štěňátku.
Teď ho mám a jsem neustále šťastná i zoufalá zároveň :-) Mám strach, abych ho dobře vychovala, abych neudělala někde chybu... ha ha ha, no nepřipomíná Vám to něco? A ve chvíli, kdy už opravdu nemůžu, pejsek je rozjívený a dožaduje se pozornosti, tak si říkám: jen trénuj, jen trénuj, bude hůř.
Tolik osobní zpověď pro dnešek.
Ráno, když s Melcem chodím v 6 hodin na půl hodinky na procházku si říkám, že až si troufnu odpojit ho z vodítka, můžu při tom pobíhat, lehnout si do trávy a udělat pár sklapovaček, naučit se znovu dělat hvězdy...zkrátka přirozeně dostat do svého života zase zpět spoustu pohybu. Už teď mi ty procházky 2x denně (pul hodinky) dělají velmi dobře
Jen pro upřesnění na vodítku ho zatím držím (takové to 30m vytahovací) protože si nejsem jistá, že když ho zaujme nějaký člověk, pes zvíře a pod, že se nechá přivolat.... přece jen z útulku je zvyklý na lidi a vůbec ne na auta a pod. naštěstí u nás na vesnici je spousta polňaček mezi zahradami a v polích, takže zatím chodíme úplně mimo provoz, na silnici si s ním netroufnu ani na vodítku, nechci ho "tahat" za obojek a tak jsem ráda, že proti němu neprotestuje, i když zatím vede spíš on mě, než já jeho :-)